Keith Richards je chodící legenda. Zakládající člen Rolling Stones, kterému zřejmě Bůh dal do vínku nesmrtelnost, toho přežil tolik, že by to vydalo na několik románů. Však by také jeho biografie, nazvaná jednoduše Život, které před nedávnem vyšla, mohla v sebeobraně posloužit jako zbraň. Přečtěte si jeho návod na nesmrtelnost!

 

RVÁČ, VĚZĚN, SPÁČ
Když sis nechal před třiceti lety vyměnit na jedné švýcarské klinice krev, bylo to k něčemu?

Hahaha. Chtěl jsem se prostě pročistit, protože jsem v té době byl těžce na drogách. Nějak se to rozkřiklo a všichni si ze mě dělali prdel. Ale ne, to je jedna z fám. Nikdy jsem si nenechal měnit krev, protože bych dostal krev někoho jiného a mohl bych se totálně změnit. Takže, ve Švýcarsku jsem se tehdy léčil, ale nebylo to až tak dramatické…

V 80. letech jsi několikrát přetálh kytarou troufalce, kteří šplhali na pódium, existují i videonahrávky a fotky. Praktikuješ to i v součastnosti?
Jo, to si pamatuju, bylo to v New Jersey na konci turné Steel Wheels. Ten maník byl nebezpečný, napadl i ochranku a sápal se na Charlieho Wattse. Mně v tu chvíli blesklo hlavou och bože ne, nesahej na ty jeho bií. Byli jsme zrovna v půlce Satisfaction a neváhal jsem ani okamžik. Vhodná je k tomu Fender kytara, ta je pro tyto příležitosti lepší než Gibson. Praštil jsem ho, a div se, můj telecaster se nerozladil, ani jsem navynechal tón, ani nevypadl z rytmu.to se musí prostě umět. Ale jo, tyhle věci e dějou každou chvíli a já bývám připraven. Když Mick zpívá, tak vůbec nevnímá, co se kolem děje,. Jak to tehdy dopadlo? Dobře. Toho chlápka zašili a já ho druhý den z lapáku vatáhl…

Je pravda, že jsi jednou nespal plných devět dní a pak si najednou usnul v chůzi a rozbil si hlavu?
Jo, člověče, devět dní. To nebyl žádnej pokus nebo tak něco, prostě se to tak schumelilo. A bylo to zajímavé, pařil jsem v jednom kuse, měl jsem dobrý zboží. Po třech dnech přišli známí a říkali, ty si ještě vzhůru, že? Po třech dnech mi připadalo, že se na sebe koukám dolů ze stropu, je to šílený vjem. Můžeš řídit a jsi úplně funkční a přece si uvědomuješ, že tam nějak nejseš. Fascinující. Nebylo v tom nic jinýho než to, že jsem zkrátka neměl čas spát. Skončilo to tak, že jsem nahrával nějaký věci na kazetu a popisoval ji, a najednou bác!, hlava mi spadla plno váhou na roh repráku, usnul jsem asi na dvě hodiny, probral se, všude krev. Tak jsem se šel vychrápat.

Často říkáš, že ti bylo nejhůř v roce 1967, kdy tě s Mickem Jaggerem zabásli po jedné razii…
Bylo to opravdu hnusný a ten soudce byl šílený bastard. Provokoval a v jednu chvíli jsem na něj zařval, ať si strčí do prdele tu svou zavšivenou morálku, prostě to ze mě vypadlo, nemohl jsem si pomoct. Ták, a to je hřebík do mý rakve, říkal jsem si, teď dostaneš rok ve Wormwood Scrubs. Nakonec jsem zkejsnul v chládku pitomejch 36 hodin, ale bylo to příšernej 36 hodin, to mi věř. Dokonce jsem chodil i do kolečka po placu, jako ve filmu. Jsi ve vězeňském, chodíš do kruhu, kolem tebe vysoká zeď, vezmou ti i tkaničky do bot. Dozorci byli různí. Jeden mi klepal na rameno a říkal, že nás slyšel v rádiu a druhej zas – Keithe, ty se vrátíš. Jo?, já nato, možná, ale ne do týhle díry.

Všichni se diví jak to, že jsi po tom všem ještě na živu…
Mám ten správný kořínek. Ale už tak neblázním, koncert mě stačí dneska totálně vyždímat. Nezapomeň, že ty koncerty před lety byly třeba jen půlhodinové, dneska skoro nejdeme pod dvě hodiny. Navíc děláme větší show, tělo zestárlo, rozhodně se před a po vystoupení dost šetříme, jinak to nejde. Dneska mám dost, že dvě hodiny vleču na krku kytaru a ještě se hejbu, mám dost. Ptají se mě, jestli chodím cvičit. Ne, ne, proč? Hraju přece se Stounama, ne? Všichni si myslí, že žiju jako před dvaceti lety, nekonečný orgie a tak. Ale kde pak, ze všeho vyrosteš. Zeptej se mě jakýkoli ženský, s kterou jsem žil, muzika je na prvním místě. I hotelové pokoje mají ode mě pokoj. Sice jsem strašnej nepořádník, za pár vteřin po ubytování u mě vypadá jako po náletu. Třeba Charlie, ten má všechno srovnaný do komínků, u mě to je harém. I když už bez ženskejch.

Ale alkohol piješ pravidelně…
Denně. Nikdy nejsem úplně střízlivý. Ale ne tak, že bych se hned po ránu ožral. Piju pravidelně, s chutí a kontrolovaně…

Pořád vám fanoušci dávají drogy?
Spíš trávu, tu nám hážou na pódium, někdy to jsou úhledné balíčky nadepsané Keith, Mick a tak. Když je obsah neznámý, tak mi to pak dají do pokoje, ale často balíček neotevřu pěkně dlouho. Až se hodí…

Miluješ auta, ale na svém webu si stěžuješ, že tě nenechají řídit. Kdo?
Hlavně manželka, protože rád chlastám. Kdysi jsem jel třeba v jednom tahu z Marakéše do Londýna, ale nesnáším, když se musím plazit tunelem padesátkou. Vozíval jsem dcery do školy, teď už mají dávno řidičák, tak mě vozí ony. Mé aktivní řidičské doby jsou pasé, co dál? Možná nastává nová éra – bankovní lupič, třeba, hahaha.

Prý rád vaříš…
Oh yeah, ty jo. Kuchyň miluju. Strašně mě baví vařit si doma jídla, ke kterým se ndostanu na turné. Kromě sýru, ten nesnáším. Žádný.

Celý život žiješ na ostří nože, zažils spousty nebezpečných situací. Co si třeba myslíš o gangsta rapu?
Je to všechno spíš hula hop. Baseballový čepice a široký kraťasy. A ty jejich kecy, nudí mě to. Pracky furt do kamery, ho ho! Rap? Kecání do rytmu? Myslím, že to všechno už mělo svůj vrchol, třeba v Jamajce, Big Youth, I-Ray a tyhle spolky. Anebo si vem Bo Diddleyho. Tihle měli co říct, a byli to skvělí muzikanti. Americký rap se vždycky s mým radarem míjel. Melou furt dokola jedno a to samý, kdo si potřebuje pustit desku, aby mu z ní někdo hučel do hlavy svý moudrosti. Ale zajímalo mě, když se začali střílet. Museli nějak přitáhnout pozornost, tak se začali vyhlazovat, har-har-hargh!

Ve své knížce popisuje Sonny Barger z Hell´s Angels, že na tebe tehdy v Altamontu namířil zbraň…
To je možný, ale nezmáčkl spoušť, haha.

Chodíš ozbrojený?
Vžydcky. Nůž nebo bouchačku, spíš oboje. Někteří si myslí, že mám za páskem otvírák, ale je to nůž. Pořádnej, řeknu ti…

Vytáhls někdy na někoho zbraň?
Hmmm, někdy v sedmdesátejch letech, v sebeobraně. Šel jsem si pro nějakej heroin v East Village, v New Yorku, a ti bastardi to ho prodali a pak ti herák zase násilím vzali. Tak jsem šel dolů po schodech a bum! Prásk!, pálil jsem do žárovek, někdy pálili oni na mě. Chodil jsem tam výjiměčně, když jsem byl opravdu na suchu…

Bojí se tě lidi?
Měli by, hahaha! Nikoho neohrožuju, ale bránit se umím…

Vidíš nějakou podobnost mezi Rolling Stones a třeba Eminemem? Vy i on jste si přivlastnili černou muziku a prodáváte ji bílým…
Hahaha, já se ptám, co je vlastně nového, na co se dá v hudbě ještě přijít. Pravdou je, že tyhlety takzvaný revoluční záležitosti žijou dávno před tím, než z nich média udělají bombu. Někdo to nakonec řekne v televizi nebo v rádiu, nahraje na desku, vykrystalizuje to, co už dávno před tím udělal nebo praktikoval, jen se o tom moc nevědělo. A najednou ti to vysypou na hlavu. Děkuju pěkně.

Jak to, že Rolling Stones pořád jedou? Už si přece nemusíte ani sobě, ani nikomu jinému nic dokazovat. A pořád se trmácíte světem…
Nevím, fakt nevím. Někdy si myslím, že jsem prostě závislí. Nakonec jde vždycky o to vystoupení, o to základní hraní. To je dopink. A řeknu ti, že kdyby v posledních dvaceti letech někdo z nás řekl, stop, balíme to, tak to prostě zabalíme. Ze dne na den. Pach publika, ta energie, osmdesát tisíc lidí, je to ohromný pocit…

Jaké máte nejoblíbenější předkoncertní rituály?
Hrajeme kulečník, ten máme rádi všichni. Jinak se společně sejdeme tak pět minut před vystoupením a prohodíme pár vět. Co hrajeme první? Sejdeme se potom na večeři? To je všechno.

Odkud máš všechna ta zajímavá trička a košile, v kterých hraješ?
Něco jsem koupil, něco dostal, něco ukradl. V sekáči nebo Mickovi.

Vzpomeneš si ještě někdy na Briana Jonese?
To mi vždycky přijdou na mysli dvě věci. Že to byl skvělý kluk, když chtěl a zároveň strašnej debil. Nijak ho nešlo uchránit od sešupu, který nakonec nabral, prostě to nešlo. Někdy si to vyčítám, ale nebyla šance, jak ho zachránit. A navíc jsem mu přebral Anitu, takže mě ke konci vyloženě nesnášel…

Vždycky, když je zveřejněný žebříček nejbohatších muzikantů, tak jsi věčně za Mickem Jaggerem řádově o dvacet milionů dolarů. Kam se ty prachy poděly?
Není třeba věřit všemu, co se píše. Je pravda, že Mick je štědřejší. Já vyrůstal v chudobě, bez telefonu, bez televize, bez auta, tak jsem si začal užívat, když jsem na to začal mít. Prachy beru jako dar. Musím se ale přiznat, že nejsem moc charitativní, protože nemám rád ten organizovanej shit

Je těžké se po turné přeorientovat do normálního života?
Dost. Celé turné cítíš adrenalin a pak se doma probudíš o půlnoci a nevíš, která bije. Kde to jsem, kdy hrajeme, co se děje? Mám recept. Vždycky se uklidím na totálně jiné místo.

Jakou nejlepší radu ti dal táta?
Na jednu nikdy nezapomenu a vezmu si jí do hrobu. Říkal mi: „Keithe, vždycky je lepší se na prdeli škrábat, než si jí sedřít prací.“