Rolling Stones shop.cz

Oficiální shop skupiny Rolling Stones

Category: Keith Richards

Pohled do domu, kde málem legendární kytarista Rolling Stones uhořel a jenž kdysi téměř lehl popelem.  

Hollywoodská nemovitost, která v minulosti nepřežila bez úhony řádění jednoho ze svých nájemníků, kytaristy Keitha Richardse, má nového majitele. Prodala se za blíže nespecifikovanou částku, možná o něco nižší, než byla původní požadovaná suma 3,695 miliónů dolarů. Pohled do domu, kde málem legendární kytarista Rolling Stones uhořel a jenž kdysi téměř lehl popelem.

 

 Výsledek obrázku pro Dům, kde málem uhořel Keith Richards

Dnes už je sídlo pochopitelně dávno zrenovované, interiérům vévodí přírodní materiály a bílá barva a novému majiteli bude bezpochyby sloužit jako velmi reprezentativní bydlení. Po jedné bujaré rockerské noci byl ovšem dům úplně na odpis. Tehdy si jej Keith pronajímal od hudebního magnáta Skipa Taylora a prý jen zázrakem vyvázl živý. Richards ovšem o celé záležitosti nikdy nemluví a spíš se chlubí tím, že jednou málem zapálil proslulé sídlo Hugha Hefnera Playboy Mansion. Tady to ovšem nebylo málem…

Výsledek obrázku pro Dům, kde málem uhořel Keith Richards

V Keithově biografii kdysi stálo stručné vysvětlení, že jedné noci se v domě pořádala velká párty a zřejmě unikal plyn, chytily vonné tyčinky a domem postaveným v roce 1930 se začaly šířit plameny. Keith a jeho přítelkyně spali nahoře a jen tak tak stačili před ohněm utéct. Jiná verze příběhu ovšem hovoří o tom, že si Richards s přítelkyní po párty zapálili cigaretku v posteli…

 

Keith Richards o Praze

Keith Richards (kytara, zpěv):  Moc dobře si vzpomínám na  první koncert v Praze. Tanky se valily ven z Čech,Stouni se valili dovnitř. Také si vzpomínám, jak jsme poznali vašeho šéfa, pana Havla. A mám pro něj slabost, mám toho člověka fakt rád… A víte, že politici jsou pro mě…, že můžou všichni jít do… víte, co chci říct. Ovšem Havel a pak ještě Nelson Mandela – o těch jediných můžu prohlásit, že jsou v klidu, jsou to pohodáři. Vlastně nevím, co se u vás momentálně děje, ale vždy se  moc  těším do Prahy , je to nádherné město. A jsou v něm ohromné koncerty, třeba Mozartovské festivaly, je třeba vidět ty nádherné orchestry v nádherném městě. Vždycky mě nadchne, že jedeme hrát na místa, kde, když jsem byl ještě malý kluk, někdo postavil velikou zeď, která tam už není.

Výsledek obrázku pro keith richards

Keith Richards-návod na nesmrtelnost!

Keith Richards je chodící legenda. Zakládající člen Rolling Stones, kterému zřejmě Bůh dal do vínku nesmrtelnost, toho přežil tolik, že by to vydalo na několik románů. Však by také jeho biografie, nazvaná jednoduše Život, které před nedávnem vyšla, mohla v sebeobraně posloužit jako zbraň. Přečtěte si jeho návod na nesmrtelnost!

 

RVÁČ, VĚZĚN, SPÁČ
Když sis nechal před třiceti lety vyměnit na jedné švýcarské klinice krev, bylo to k něčemu?

Hahaha. Chtěl jsem se prostě pročistit, protože jsem v té době byl těžce na drogách. Nějak se to rozkřiklo a všichni si ze mě dělali prdel. Ale ne, to je jedna z fám. Nikdy jsem si nenechal měnit krev, protože bych dostal krev někoho jiného a mohl bych se totálně změnit. Takže, ve Švýcarsku jsem se tehdy léčil, ale nebylo to až tak dramatické…

V 80. letech jsi několikrát přetálh kytarou troufalce, kteří šplhali na pódium, existují i videonahrávky a fotky. Praktikuješ to i v součastnosti?
Jo, to si pamatuju, bylo to v New Jersey na konci turné Steel Wheels. Ten maník byl nebezpečný, napadl i ochranku a sápal se na Charlieho Wattse. Mně v tu chvíli blesklo hlavou och bože ne, nesahej na ty jeho bií. Byli jsme zrovna v půlce Satisfaction a neváhal jsem ani okamžik. Vhodná je k tomu Fender kytara, ta je pro tyto příležitosti lepší než Gibson. Praštil jsem ho, a div se, můj telecaster se nerozladil, ani jsem navynechal tón, ani nevypadl z rytmu.to se musí prostě umět. Ale jo, tyhle věci e dějou každou chvíli a já bývám připraven. Když Mick zpívá, tak vůbec nevnímá, co se kolem děje,. Jak to tehdy dopadlo? Dobře. Toho chlápka zašili a já ho druhý den z lapáku vatáhl…

Je pravda, že jsi jednou nespal plných devět dní a pak si najednou usnul v chůzi a rozbil si hlavu?
Jo, člověče, devět dní. To nebyl žádnej pokus nebo tak něco, prostě se to tak schumelilo. A bylo to zajímavé, pařil jsem v jednom kuse, měl jsem dobrý zboží. Po třech dnech přišli známí a říkali, ty si ještě vzhůru, že? Po třech dnech mi připadalo, že se na sebe koukám dolů ze stropu, je to šílený vjem. Můžeš řídit a jsi úplně funkční a přece si uvědomuješ, že tam nějak nejseš. Fascinující. Nebylo v tom nic jinýho než to, že jsem zkrátka neměl čas spát. Skončilo to tak, že jsem nahrával nějaký věci na kazetu a popisoval ji, a najednou bác!, hlava mi spadla plno váhou na roh repráku, usnul jsem asi na dvě hodiny, probral se, všude krev. Tak jsem se šel vychrápat.

Často říkáš, že ti bylo nejhůř v roce 1967, kdy tě s Mickem Jaggerem zabásli po jedné razii…
Bylo to opravdu hnusný a ten soudce byl šílený bastard. Provokoval a v jednu chvíli jsem na něj zařval, ať si strčí do prdele tu svou zavšivenou morálku, prostě to ze mě vypadlo, nemohl jsem si pomoct. Ták, a to je hřebík do mý rakve, říkal jsem si, teď dostaneš rok ve Wormwood Scrubs. Nakonec jsem zkejsnul v chládku pitomejch 36 hodin, ale bylo to příšernej 36 hodin, to mi věř. Dokonce jsem chodil i do kolečka po placu, jako ve filmu. Jsi ve vězeňském, chodíš do kruhu, kolem tebe vysoká zeď, vezmou ti i tkaničky do bot. Dozorci byli různí. Jeden mi klepal na rameno a říkal, že nás slyšel v rádiu a druhej zas – Keithe, ty se vrátíš. Jo?, já nato, možná, ale ne do týhle díry.

Všichni se diví jak to, že jsi po tom všem ještě na živu…
Mám ten správný kořínek. Ale už tak neblázním, koncert mě stačí dneska totálně vyždímat. Nezapomeň, že ty koncerty před lety byly třeba jen půlhodinové, dneska skoro nejdeme pod dvě hodiny. Navíc děláme větší show, tělo zestárlo, rozhodně se před a po vystoupení dost šetříme, jinak to nejde. Dneska mám dost, že dvě hodiny vleču na krku kytaru a ještě se hejbu, mám dost. Ptají se mě, jestli chodím cvičit. Ne, ne, proč? Hraju přece se Stounama, ne? Všichni si myslí, že žiju jako před dvaceti lety, nekonečný orgie a tak. Ale kde pak, ze všeho vyrosteš. Zeptej se mě jakýkoli ženský, s kterou jsem žil, muzika je na prvním místě. I hotelové pokoje mají ode mě pokoj. Sice jsem strašnej nepořádník, za pár vteřin po ubytování u mě vypadá jako po náletu. Třeba Charlie, ten má všechno srovnaný do komínků, u mě to je harém. I když už bez ženskejch.

Ale alkohol piješ pravidelně…
Denně. Nikdy nejsem úplně střízlivý. Ale ne tak, že bych se hned po ránu ožral. Piju pravidelně, s chutí a kontrolovaně…

Pořád vám fanoušci dávají drogy?
Spíš trávu, tu nám hážou na pódium, někdy to jsou úhledné balíčky nadepsané Keith, Mick a tak. Když je obsah neznámý, tak mi to pak dají do pokoje, ale často balíček neotevřu pěkně dlouho. Až se hodí…

Miluješ auta, ale na svém webu si stěžuješ, že tě nenechají řídit. Kdo?
Hlavně manželka, protože rád chlastám. Kdysi jsem jel třeba v jednom tahu z Marakéše do Londýna, ale nesnáším, když se musím plazit tunelem padesátkou. Vozíval jsem dcery do školy, teď už mají dávno řidičák, tak mě vozí ony. Mé aktivní řidičské doby jsou pasé, co dál? Možná nastává nová éra – bankovní lupič, třeba, hahaha.

Prý rád vaříš…
Oh yeah, ty jo. Kuchyň miluju. Strašně mě baví vařit si doma jídla, ke kterým se ndostanu na turné. Kromě sýru, ten nesnáším. Žádný.

Celý život žiješ na ostří nože, zažils spousty nebezpečných situací. Co si třeba myslíš o gangsta rapu?
Je to všechno spíš hula hop. Baseballový čepice a široký kraťasy. A ty jejich kecy, nudí mě to. Pracky furt do kamery, ho ho! Rap? Kecání do rytmu? Myslím, že to všechno už mělo svůj vrchol, třeba v Jamajce, Big Youth, I-Ray a tyhle spolky. Anebo si vem Bo Diddleyho. Tihle měli co říct, a byli to skvělí muzikanti. Americký rap se vždycky s mým radarem míjel. Melou furt dokola jedno a to samý, kdo si potřebuje pustit desku, aby mu z ní někdo hučel do hlavy svý moudrosti. Ale zajímalo mě, když se začali střílet. Museli nějak přitáhnout pozornost, tak se začali vyhlazovat, har-har-hargh!

Ve své knížce popisuje Sonny Barger z Hell´s Angels, že na tebe tehdy v Altamontu namířil zbraň…
To je možný, ale nezmáčkl spoušť, haha.

Chodíš ozbrojený?
Vžydcky. Nůž nebo bouchačku, spíš oboje. Někteří si myslí, že mám za páskem otvírák, ale je to nůž. Pořádnej, řeknu ti…

Vytáhls někdy na někoho zbraň?
Hmmm, někdy v sedmdesátejch letech, v sebeobraně. Šel jsem si pro nějakej heroin v East Village, v New Yorku, a ti bastardi to ho prodali a pak ti herák zase násilím vzali. Tak jsem šel dolů po schodech a bum! Prásk!, pálil jsem do žárovek, někdy pálili oni na mě. Chodil jsem tam výjiměčně, když jsem byl opravdu na suchu…

Bojí se tě lidi?
Měli by, hahaha! Nikoho neohrožuju, ale bránit se umím…

Vidíš nějakou podobnost mezi Rolling Stones a třeba Eminemem? Vy i on jste si přivlastnili černou muziku a prodáváte ji bílým…
Hahaha, já se ptám, co je vlastně nového, na co se dá v hudbě ještě přijít. Pravdou je, že tyhlety takzvaný revoluční záležitosti žijou dávno před tím, než z nich média udělají bombu. Někdo to nakonec řekne v televizi nebo v rádiu, nahraje na desku, vykrystalizuje to, co už dávno před tím udělal nebo praktikoval, jen se o tom moc nevědělo. A najednou ti to vysypou na hlavu. Děkuju pěkně.

Jak to, že Rolling Stones pořád jedou? Už si přece nemusíte ani sobě, ani nikomu jinému nic dokazovat. A pořád se trmácíte světem…
Nevím, fakt nevím. Někdy si myslím, že jsem prostě závislí. Nakonec jde vždycky o to vystoupení, o to základní hraní. To je dopink. A řeknu ti, že kdyby v posledních dvaceti letech někdo z nás řekl, stop, balíme to, tak to prostě zabalíme. Ze dne na den. Pach publika, ta energie, osmdesát tisíc lidí, je to ohromný pocit…

Jaké máte nejoblíbenější předkoncertní rituály?
Hrajeme kulečník, ten máme rádi všichni. Jinak se společně sejdeme tak pět minut před vystoupením a prohodíme pár vět. Co hrajeme první? Sejdeme se potom na večeři? To je všechno.

Odkud máš všechna ta zajímavá trička a košile, v kterých hraješ?
Něco jsem koupil, něco dostal, něco ukradl. V sekáči nebo Mickovi.

Vzpomeneš si ještě někdy na Briana Jonese?
To mi vždycky přijdou na mysli dvě věci. Že to byl skvělý kluk, když chtěl a zároveň strašnej debil. Nijak ho nešlo uchránit od sešupu, který nakonec nabral, prostě to nešlo. Někdy si to vyčítám, ale nebyla šance, jak ho zachránit. A navíc jsem mu přebral Anitu, takže mě ke konci vyloženě nesnášel…

Vždycky, když je zveřejněný žebříček nejbohatších muzikantů, tak jsi věčně za Mickem Jaggerem řádově o dvacet milionů dolarů. Kam se ty prachy poděly?
Není třeba věřit všemu, co se píše. Je pravda, že Mick je štědřejší. Já vyrůstal v chudobě, bez telefonu, bez televize, bez auta, tak jsem si začal užívat, když jsem na to začal mít. Prachy beru jako dar. Musím se ale přiznat, že nejsem moc charitativní, protože nemám rád ten organizovanej shit

Je těžké se po turné přeorientovat do normálního života?
Dost. Celé turné cítíš adrenalin a pak se doma probudíš o půlnoci a nevíš, která bije. Kde to jsem, kdy hrajeme, co se děje? Mám recept. Vždycky se uklidím na totálně jiné místo.

Jakou nejlepší radu ti dal táta?
Na jednu nikdy nezapomenu a vezmu si jí do hrobu. Říkal mi: „Keithe, vždycky je lepší se na prdeli škrábat, než si jí sedřít prací.“

Keith Richards

Keith Richards

Keith Richards (* 18. prosince 1943)  Britský kytarista a zakládající člen kapely The Rolling Stones. Richards také spolupracoval s umělci jako Max Romeo, Hubert Sumlin, Les Paul, Tom Waits, Bono a The Edge z U2, Nona Hendryx, Jimi Hendrix, John Phillips a Aretha Franklin. Richards je také často zmiňován pro svou drogovou minulost. Na konci šedesátých a v sedmdesátých letech byl kvůli drogám několikrát odsouzen. Ve své autobiografii uvádí, že jedna z nejtěžších věcí v životě pro něj bylo zbavit se závislosti na heroinu.

Kdysi používal jméno Keith Richard, neboť Andrew Loog Oldham, první manažer The Rolling Stones, odstranil „s“ z jeho příjmení, aby více připomínalo Cliffa Richarda. Richards později začal „s“ opět používat. Keith Richards je někdy označován jako „The Human Riff“, nebo „Keef Riffhard“. Prestižní hudební časopis Rolling Stone ho ve svém seznamu sta nejlepších kytaristů všech dob řadí na čtvrté místo. Čtrnáct písní, které Richards napsal spolu s Mickem Jaggerem, uvádí tento časopis ve svém seznamu pěti set nejlepších písní všech dob.

 

První hudební krůčky

Keith Richards se narodil jako jedináček v Dartfortu v hrabství Kent. Jeho otec, který pracoval v jedné místní továrně, byl raněn ve 2. světové válce, kde se účastnil bitvy o Normandii. Zájem o kytaru v Keithovi pěstoval jeho dědeček, který hrál v jazzovém bigbandu, se kterým projel celou Británii. První kytaru ale dostal od své matky. Prvními hudební vzory mu byly Billie Holiday, Louis Armstrong, Duke Ellington a kytarista Scotty Moore. Jeho otec ale Keithův zápal pro kytaru často znevažoval.

Richards chodil na základní školu s Mickem Jaggerem, se kterým byli dokonce až do roku 1954 sousedé. Na střední škole zpíval Richards ve sboru, který byl poměrně úspěšný. Jednou si dokonce zazpívali před královnou Alžbětou II.. V roce 1959 byl vyloučený z průmyslovky za drzost a záškoláctví. Rodiče ho přinutili, aby začal chodit na jinou střední školu, tentokráte zaměřenou a grafiku a design. Nejvíce času ale tou dobou ale stejně netrávil učením ani kreslením, ale dřením kytarových sól Chucka Berryho.

Keith Richards v roce 1965

Během tohoto bouřlivého období potkal Keith jednou ve vlaku svého dávného přítele Micka Jaggera, který si pod paží nesl právě zbrusu nové desky amerického hudebního vydavatelství Chess Records, které se specializovalo na R’n’B, a z jehož katalogu si Mick nechával posílat desky. Tentokráte měl mezi deskami i Chucka Berryho a Muddyho Waterse. Společný hudební vkus jen utužil jejich dávné přátelství a netrvalo dlouho a Keith se přidal ke kapele Little Boy Blue and The Blue Boys, se kterou tehdy Mick zpíval, a ve které hrál jejich společný známý Dick Taylor. Kapela ale neměla dlouhého trvání, zanikla, když se dali dohromady Jagger, Taylor, Richards, Ian Stewart a Brian Jones, čímž dali základ budoucí kapele Rolling Stones.

V polovině roku 1962 přestal chodit Keith do školy a odstěhoval se do londýnského bytu, kde bydlel s Mickem Jaggerem a Brianem Jonesem. Ve stejné době se Keithovi rodiče rozváděli, což vedlo k tomu, že se Keith až do roku 1982 nestýkal se svým otcem.

 

Leader Rolling Stones

Sám Keith Richards vidí svou pozici v Rolling Stones jako „olej, který promazává soukolí”, zatímco Ian Steward o něm tvrdí, že je leaderem Rolling Stones. Bill Wyman a Ronnie Wood zase současně tvrdí, že většina kapel se obvykle řídí podle bubeníka, zatímco ve Stones „není jiná možnost než hrát podle Keitha”.

 

Richards a Jagger začali společně psát už v roce 1963, vzorem pro ně byla autorská dvojice Lennon/McCartney. Byla to také oni, kteří přímo před Jaggerem a Richardsem pro Stones napsali singl “I Wanna Be Your Man”. Richardse a Jaggera přinutil ke společnému skládání také tehdejší manažer Stones Andrew Oldham, který je údajně zamkl v kuchyni jejich bytu s tím, že je bez vlastní písničky ven nepustí. Údajně se vynořili o hodinu později a měli “As Tears Go By”. První práce této nově vznikající autorské dvojice byly ovšem určeny jiným zpěvákům. První průlom do nejlepší desítky britského singlového žebříčku zaznamenali se skladbou “That Girl Belongs to Yesterday”, kterou nazpíval Gene Pitney. Richards k tomu později poznamenal: „Tehdá jsme opravdu psali tyhle strašný popový cajdáky, který se dostaly až do top desítky… Nemá to s náma nic společnýho, kromě toho, že jsme to byli my, kdo je napsal.“

Výsledek obrázku pro keith richards